Historie svařování
Autor: administrator <admin(at)svarbazar.cz>, Téma: Všeobecné informace, Zdroj: www.quido.cz, Vydáno dne: 14. 06. 2006Historie svařování nás zavede až do starověku. Nejranější příklady pocházejí z doby bronzové. V době železné se Egypťané a lidé z východního středomoří naučili svařovat železo. Bylo nalezeno množství takto vyrobených železných nástrojů, které pocházejí z doby kolem roku 1000 př. n. l. Přesto se někdy připisuje vynález svařování Řeku Glaukovi (asi 688-600 př. n. l.)
Ve středověku, kdy se dále rozvinulo kovářství, bylo vyrobeno mnoho předmětů tzv. kovářským svařováním, kdy se oba spojované předměty do žhava zahřejí a skovají dohromady. Svařování, tak jak je známe dnes, bylo objeveno až v 18. století. Nejprve to bylo svařování a řezání plynem. To bylo podmíněno objevem acetylenu v roce 1836. Svařování elektrickým obloukem zase bylo podmíněno vynálezem elektrického generátoru.
První, kdo použil teplo elektrického oblouku ke svařování byl zřejmě Auguste De Meritens ve Francii. Bylo to v roce 1881 a týkalo se to svařování olověných desek pro akumulátory. První patent na svařování však získal jeho žák, Rus Nikolaj Nikolajevič Benardos pracující ve Francii. Ten se svým přítelem Stanislavem Olsewským obdržel britský patent roku 1885 a americký roku 1887. Bylo to svařování uhlíkovými elektrodami, které se rozšířilo koncem 19. století a začátkem století 20. Dokázal rovněž možnost svařování pod vodou.
Benardosův a Olsewskéko patent obloukového svařování.
Ještě před koncem 19. století, roku 1890, C. L. Coffin z Detroitu obdržel první americký patent pro svařování elektrickým obloukem za použití kovové elektrody. Rus Nikolaj Gavrilovič Slavjanov předváděl tentýž nápad už roku 1888.
Kolem roku 1900 představil první obalenou kovovou elektrodu v Británii Strohmenger. Tato elektroda byla silně obalena jílem nebo vápnem a měla tu výhodu, že oblouk byl stabilnější. O několik let později (1907-1914) Švéd Oscar Kjellberg vynalezl obalenou elektrodu podobnou té dnešní. Krátké tyčky namáčel ve směsi oxidů a křemičitanů, které později vysušil.
Mezitím bylo také objeveno Thompsonem odporové svařování: bodové, švové, výstupkové a svařování na tupo. Patenty obdržel v letech 1885-1890. V roce 1903 vynalezl Němec Goldschmidt svařování termitem. To bylo poprvé použito na spojování železničních kolejí.
V tomto období bylo také zdokonaleno svařování a řezání plynem. Bylo to podmíněno zlepšením svařovacího hořáku roku 1887 a 1900.
V roce 1920 bylo představeno automatické svařování. Vynalezl ho P. O. Nobel ze společnosti General Electric. Používalo se k navařování opotřebených hřídelů motorů, k navařování opotřebených kol jeřábů a v automobilovém průmyslu. V téže době se konaly různé více nebo méně úspěšné pokusy se svařováním v plynu. Vyzkoušel se dusík, vodík, uhlíkové i wolframové elektrody. V roce 1926 obdrželi patent H. M. Hobard a P. K. Devers na svařování v ochranné atmosféře argonu a hélia. Tento způsob svařování byl dopracován ve 40. letech 20. století a používán pro svařování hořčíkových a hliníkových slitin a nerezové oceli. V roce 1948 byl podobný způsob odzkoušen s ocelovou tenkou elektrodou ve formě drátu.
K význačnému objevu došlo v roce 1953, když Ljubavskij a Novošilov oznámili použití ocelových elektrod v atmosféře CO2. Metoda se velmi rychle ujala, protože představovala velice výhodný kompromis mezi kvalitou a ekonomikou. Další vylepšení přišlo na přelomu let 1958 a 1959. Tento proces umožňoval mj. svařovat ve všech polohách. Proto se v krátkém období stal velmi populární.
V roce 1957 Gage vynalezl plazmové svařování, které má tu výhodu, že dosahovaná teplota je vyšší než u wolframu. V listopadu téhož roku bylo předvedeno svařování elektronovým paprskem ve vakuu. Vyvinul ho J. A. Stohr ve Francii.
Aby výčet všech svařovacích metod byl úplný, je ještě nutné uvést svařování třením, velmi rozšířené v bývalém Sovětském svazu a Británii. Svařování ultrazvukem a nejnověji svařování laserem.
Zdroj: www.quido.cz